Po mnoha spekulacích to Karel Šíp přestal popírat a přiznal to, co jsme vždycky tušili.

Po mnoho let Karel Šíp uhýbal otázkám, které se tiše vracel jako ozvěna za zavřenými dveřmi slávy. Usmíval se, žertoval, bavil celé generace diváků a přesto se zdálo, že za jeho lehkostí zůstává něco nevysloveného.
Teprve po letech připustil to, co veřejnost dávno tušila. Za tváří jednoho z nejoblíbenějších mužů České televize se skrýval život plný lásek, rozchodů, ztrát i ran. které se nikdy nehojí úplně.
Karel Šípatří k těm osobnostem, jejichž hlas a tvář se postupně stali součástí domácí krajiny. Ne jako vzdálená hvězda, která září vysoko a chladně, ale jako někdo, kdo přicházel do obývacích pokojů s úsměvem, pohotovou poznámkou a zvláštním druhem lehkosti, která dokázala na chvíli ztišit i obyčejné starosti všedního dne. Diváci ho znali jako muže, který umí odpovědět rychleji, než otázka dozní, jako moderátora. Jenž se dokáže zasmát s hostem, s publikem i sám sobě.

Jako člověka u něhož humor nikdy nepůsobil jako výsměch, ale spíše jako podaná ruka. Jenže právě tady začíná ten největší paradox jeho života. Čím více rozdával lehkost druhým, tím pečlivěji ukrýval tíhu, kterou nesl sám. Veřejnost viděla upraveného muže před kamerou.
Přesné tempo rozhovoru, přirozený šarm, zkušenost a nadhled. Viděla slavného televizního baviče, scénáristu, textaře a autora, který se po desetiletí pohyboval v samému české zábavy. Ale kdo byl Karel šíp ve chvílích, kdy zhasla světla studia? Kdo zůstával, když odešel potlesk, když se zavřely dveře šatny a v chodbách televize dozníval jen tlumený ruch techniků. Možná právě tehdy se ukazovala jeho druhá tvář, tižší, opatrnější, mnohem méně přístupná.

Přátelé a kolegové o něm často mluvili jako o člověku klidném, zdrženlivém, někdy až uzavřeném. A možná to nebyl chlad, možná to byla obrana.
Obrana muže, který dobře věděl, že sláva dokáže zahřát, ale také spálit. Karel Šíp se nikdy nechtěl stát postavou bulvárního příběhu. Vždy se snažil oddělovat práci od soukromí, scénu od domova, vtip od bolesti. Jenže čím známější člověk je, tím méně prostoru mu svět ponechává pro obyčejné mlčení.
Každé gesto se začne vykládat. Každý pohled získá význam. Každé zpoždění, každé jméno, každé ticho se může změnit v otázku. A kolem jeho osobního života se otázky vracely dlouho. Nejprve nenápadně, šeptem, později, hlasitěji.