Ve věku 51 let Rey Koranteng konečně přiznal to, co jsme vždycky tušili.

Reiko Ranteng byl poléta vnímán jako jeden z nejvzorovějších mužů českého showbznysu. Žádné hlučné skandály, žádné milostné aféry, žádné okázalé příběhy ze soukromí, jen klid, profesionalita a obraz muže, který jakoby věděl, jak ochránit to nejcennější. A právě teď ve svých 51 letech konečně připustil to, co veřejnost tiše tušila už dlouhá léta.
než se stal jednou z nejznámějších tváří české televizní obrazovky, než jeho hlas začaly poznávat celé generace diváků a než se jméno Reay Koranteng spojilo s profesionalitou, klidem a důvěryhodností, byl tu především člověk, který si své místo musel vybudovat krok za krokem. Ne hlasitě, ne výbušně, ne skrze skandály, které na chvíli oslní titulní stránky novin a pak zmizí stejně rychle, jako přišli. Rey Koranteng se do povědomí veřejnosti zapsal jinak: tichou silou, vytrvalostí, přítomností, která nepůsobila okázale, ale spolehlivě.
A právě v tom spočívalo jeho zvláštní kouzlo. V prostředí, kde se popularita často měří tím, kolikrát se jméno člověka objeví v bulváru, působil Rey téměř jako výjimka z pravidla. Zatímco jiní se nevyhnuli hlučným rozchodům, milostným aférám nebo veřejným sporům, on si pocelá léta držel obraz muže, který zná hranici mezi profesí a soukromím. Diváci ho vídali na obrazovce jako člověka soustředěného, upraveného, přesného. Ale za tímto veřejným obrazem nebyla jen naučená televizní póza. byla za ním disciplína, výchova, vnitřní nastavení, možná i hluboké přesvědčení, že skutečná důstojnost se neukazuje v tom, kolik o sobě člověk prozradí, ale v tom, co si dokáže uchovat jen pro sebe. Jeho kariéra v médiích se rozvíjela po mnoho let a s každým dalším rokem rostla i důvěra, kterou k němu veřejnost cítila.
Nebyl typem moderátora, který by potřeboval zvyšovat hlas. aby si získal pozornost.
Nemusel přehrávat.
Nemusel se tlačit do středu každé situace. Stačilo, aby promluvil a obrazovka jakoby se na okamžik zklidnila. V jeho projevu byla jistota, ale ne chlad, blízkost, ale ne familiárnost, profesionalita, ale ne odtažitost. A právě tato rovnováha z něj postupně vytvořila jednu z nejstabilnějších osobností české televizní scény. Kolegové o něm často mluvili jako o člověku klidném, zodpovědném a soustředěném a diváci ti v něm viděli tvář, ke které se mohli vracet. Večer co večer, rok za rokem. V době, kdy se svět kolem měnil, kdy přicházely nové tváře, nové formáty, nové způsoby komunikace, Reay Koranteng zůstával symbolem kontinuity. Jako známý hlas v domě, kde se rozsvítí světlo, jako někdo, kdo nepřitahuje pozornost k sobě za každou cenu, ale přesto ji přirozeně získává.
A přece čím dokonalejší obraz člověka veřejnost vidí, tím více se ptá, co se skrývá za ním.
Je opravdu možné žít tolik let pod drobnohledem a neupadnout do žádné velké aféry. Je možné udržet si manželství, kariéru, pověst i vnitřní klid v prostředí, které často odměňuje pravý opak? Právě tyto otázky se kolem Reay Korantenga začaly nenápadně vznášet. Ne jako obvinění, spíš jako tiché podivení, jako zvědavost, která se rodí z obdivu, protože jeho veřejný obraz byl až neobvykle čistý. Jenže za každým mužem, kterého veřejnost označí za vzorového, bývá příběh delší, než se zdá. Za každým klidem se někdy skrývají rozhodnutí, o nichž se nemluví nahlas. Za každou vyrovnanou tváří může být mnoho let kompromisů, odříkání, trpělivosti a tichých bitev, které se neodehrávají před kamerou, ale doma u kuchyňského stolu v obyčejných rozhovorech mezi dvěma lidmi. A právě tam daleko od reflektorů se začal psát ten nejdůležitější příběh Reay Karantenga, ne příběh televizní hvězdy.
Ale příběh muže, který pochopil, že skutečný úspěch nemá podobu potlesku. Má podobu domova, kam se člověk chce vracet. Každý dlouhý příběh lásky má svůj první okamžik. Někdy je nenápadný, téměř obyčejný. Žádná hudba, žádné světlo dopadající přesně tak, jak by si to přál filmový režisér. Jen běžný den.
Běžné místo, pár slov, jeden pohled. A přesto právě takový okamžik může změnit celý lidský život. V případě Rey Korantenga se tím osudovým momentem stalo setkání s Monikou Korantengovou, ženou, která se později stala jeho manželkou, matkou jeho dětí a tichým středem světa. O němž veřejnost věděla jen velmi málo. Poznali se v pracovním prostředí, ne na večírku, ne ve světle reflektorů, ne v atmosféře velkých gest.
Bylo to setkání dvou lidí, kteří se ocitli ve stejném prostoru a přesto se v něm pro jednoho z nich najednou změnilo úplně všechno. Rej přiznal, že ho Monika zaujala hned na první pohled.
Nešlo jen o krásu v obvyklém slova smyslu. Bylo v ní něco, co se nedalo snadno pojmenovat. Výrazné modré oči.